S fotbalem jsem začal ve 4 nebo 5 letech v Českých Budějovicích. Tenkrát jsme ještě trénovali na starém stadionu, což mám pořád v živé paměti. Na tréninky mě vodili buď rodiče, nebo pokud neměli čas, tak babička s dědou. K fotbalu se připletla i sestra, takže když nebyl fotbal na Dynamu, tak jsme hráli s ní. I ona to nakonec dotáhla do Sparty.
Odmalička jsem chtěl být profesionálním fotbalistou. Byl to můj sen, nic jiného mě ani nezajímalo. K tomu také směřovalo nastavení mých rodičů, za což jsem jim vděčný. Od malička se mnou jezdili na každý turnaj, vodili na všechny tréninky a neměli to jednoduché, protože táta jezdil s kamionem. Pamatuji si, jak mi z Německa vozil kožené kopačky. Vždy jsem se těšil, že mi něco přiveze a budu mít něco lepšího oproti mým spoluhráčům.
Přiznávám, že se školou to u mě bylo těžké. Nebyl jsem zrovna jedním z nejpilnějších žáků. Měli jsme od 3. do 9. třídy na základní škole fotbalovou třídu. Škola byla kousek od Dynama, tudíž jsme byli pořád spolu. Prý jsme byli nejhorší třída, ale myslím, že to říkají každému. Celkově to byla sportovní škola, béčko byli fotbalisti a céčko hokejisti, takže učitelé museli být zvyklí.
