Záleží na situaci, jestli se jedná o mě samotného, nebo posilku s hráčem. Pokud se jedná o mě, vyberu si sport venku. Jedním z benefitů mé práce je, že můžu být na čerstvém vzduchu. Momentálně teda velkou část pracovní náplně trávím u počítače, ale jinak jsem člověk, kterému je v uzavřených prostorech hůře.
Těžká otázka. Myslím si, že to bylo strašně individuální. Tak třeba ti, kteří už předtím měli vztah ke sportu, pokračovali nebo ještě zvýšili frekvenci. A lidé, kterým se naopak nechtělo, zlenivěli. U dětí to pak bylo spojené s rodiči – někteří vymýšleli program, jiní si stěžovali. Existují analýzy, které říkají, že od té doby to se sportem šlo trochu dolů, ale je otázka, zda by podobný trend nenastal i bez pandemie.

Stále se nacházíme v určité fázi adaptace. Zátěž je pro hráče po pauze svým způsobem nepříjemná. Kluci jsou unavení, což je normální. Ale pomalu se překlápíme do fáze, kdy by se měli cítit lépe. Základem celého kondičního tréninku je najít správný balanc mezi budováním fyzického fondu a taktikou na míči. V minulosti se kondice od hry oddělovala, patřila mimo hřiště. To odpadlo. Jedeme v hybridním režimu, kondici se snažíme přirozeně nabírat na hřišti, kromě herní formy pak přidáváme izolované běhání. Celou přípravu periodizujeme tak, aby se střídala lehčí a těžší období. Zátěž je ale vždy individuální na základě pozice. Netroufám si hodnotit ostatní týmy, ale z toho, jak to mám vypozorované, u nás tento trend zavedli Brian Priske s Christianem Clarupem. Ukázalo se, že jde o správnou cestu.